V devadesátých letech 20. století se náš svět dramaticky měnil. Byla to doba politických změn, ale i podnikatelských příležitostí. Lidé začali brát osud do svých rukou a tvořili své první podnikatelské plány a vize.
Tento příběh je o rodinné účetní firmě, která vedle vlastních podnikatelských nápadů a omylů v této nejisté době především pomáhala mnoha živnostníkům a firmám dosáhnout úspěchu.
Dnes je to už více než 30 let, co SCH-EKONOM pomáhá daňovým poradenstvím a účetnictvím desítkám klientů nejen v západních Čechách. Za tři dekády přibyli noví zaměstnanci, nové služby (jako například zastřešení daňové problematiky v Německu) nebo přesun z „obývákové kanceláře“ do sídla v centru Chebu. Rodinná atmosféra podnikání však zůstala.
Jaké bylo podnikání v 90. letech? Jak se zapojuje rodina do společného byznysu? O tom všem se rozpovídala již druhá generace majitelů SCH-EKONOM, sourozenci Petra a František.
Pokud bychom rychle prošli historii SCH-EKONOM od počátku do současnosti, jaké zásadní milníky byste zmínili?
František: V první fázi se jednalo o čistě živnostenské podnikání, kde všechny podnikové funkce a procesy stály na našich rodičích. Od provozu kanceláře až po IT zázemí. Maminka dělala účetnictví a daně, táta se staral o IT a infrastrukturu kanceláře. Později vedle našich rodičů pracovali v účtárně ještě další účetní. Samozřejmě se naráželo na kapacitní limity dvou extrémně pracovitých lidí a také neměli žádné zkušenosti s řízením či budováním podniku. V tomto ohledu se hodně změnilo díky Petře, která začala nabírat další účetní a daňové poradce. Tím jsme začali pokládat základy naší firemní struktury a začaly vznikat pozice týmových vedoucích a celé účetní týmy. Netrvalo dlouho a začali jsme se zabývat jasně danými pravidly fungování malé společnosti a zahájili proces přetvoření živnosti na standardní firmu. A tak fungujeme dodnes.
Petra: V pracovním prostředí bytu 3+1 se odehrávalo prakticky vše. Schůzky, předávání dokumentů a samozřejmě zpracovávání účetnictví pro nově vznikající podnikatele, jako byli pekaři, zemědělci, provozovatelé obchůdků či restaurací. Zajímavostí je, že již v roce 1992 vznikl náš první program na evidenci dokladů v databázi. Vytvořil ho František na počítači ATARI. Vlastně se jednalo o první zapojení naší generace do podnikání.
Vrátíme-li se na úplný začátek, jaký byl vlastně první impuls k samotnému podnikání, ve vašem případě podnikání první generace?
Petra: Maminka pracovala jako ekonom v tehdejší Jednotě. A protože ji začínající podnikatelé znali jako pečlivou ekonomku, obraceli se na ni s žádostí o pomoc s evidencí dokladů.
František: Tak se stalo, že vedle svého zaměstnání začala po večerech a víkendech podnikat a pomáhat ostatním s papíry a ekonomickou stránkou podnikání.
Chtěli vaši rodiče vybudovat rodinnou firmu nebo překlenutí generací přišlo svévolně postupem času?
Petra: Ano, naši rodiče o rodinné firmě snili. A přestože to mnohokrát vypadalo, že se tato vize nenaplní, nakonec se stala skutečností.
Jaké byly vaše začátky v rodinné firmě?
Petra: Jako řadová brigádnice jsem se zapojila již v průběhu střední školy. Většinu volného času jsem tak během studií strávila prací ve firmě. Nejprve jsem zadávala množství dokladů do systému bez hlubšího chápání jednotlivých úkonů. Během studií na VŠE jsem ale již účtovala a přenášela nastudované znalosti do praxe.
František: Já jsem se v průběhu posledních ročníků na vysoké škole podílel na programování systémů, které následně zpracovávaly jednoduché, ale i mzdové účetnictví. To je ale už dávno. Programy fungovaly pár let, ale samozřejmě musely být časem nahrazeny profesionálními softwarovými nástroji. Pak jsem se od rodinného směřování na poměrně dlouho vzdálil, ale když jsem začal s komerčním poradenstvím, pozvala mě sestra v roce 2021 do rodinné firmy, abychom SCH-EKONOM nadále rozvíjeli společně.
Spousta lidí si možná nedovede představit fungování s rodiči v pracovní rovině, jak to bylo u vás?
Petra: Dobře si pamatuji, že většinu rozhodnutí jsme přijímali až po diskuzi. Velmi jsem si vážila nasazení rodičů, kteří se vždy bravurně poprali se vším novým. Ať už to byly počítače, nové softwarové systémy nebo zákony a legislativní úpravy. Rodiče mě respektovali a vnímali, že se novým věcem učím rychleji než oni. Možná také proto rádi naslouchali mým doporučením. Nakonec se tedy rozhodnutí dělala až po hlubokém rozboru a vzájemné shodě všech zúčastněných.
František: Možná i vzhledem k pozdějšímu začlenění do struktury firmy jsem nějaké potíže či mezigenerační nepochopení nezažil. Moc dobře si ale pamatuji, že jsme do detailu diskutovali o každé výzvě nebo problému. Hledali jsme vždy nejlepší možné řešení, se kterým budou všichni obeznámeni a budou s ním souhlasit.
Dělit pracovní agendu tedy nebylo problematické?
Petra: Prakticky vůbec. Vše šlo přirozenou cestou. Každý měl talent na něco jiného, a když bylo v jedné oblasti více práce, ostatní vypomohli.
Kdy se začalo poprvé přemýšlet o „plném převzetí otěží“ a jak vnímali zaměstnanci tyto změny?
Petra: Plné převzetí nastalo vlastně náhodou, když se tatínek těžce zranil a maminka pak o něj pečovala. Ze začátku do firmy stále docházela, ale později se postupně začaly jednotlivé agendy předávat. Něco jsme zpracovávali přímo my sami, jiné úkoly jsme delegovali dále. A co se týče zaměstnanců? Tím, že jsem s nimi prakticky vyrůstala a aktivně se podílela na procesech ve firmě již od střední školy, učila se a pomáhala jim s technikou, tak byli na mou přítomnost a možnost kdykoliv požádat o pomoc zvyklí. Věřím proto, že pro ně nebylo těžké respektovat tuto změnu a okamžik, kdy rodiče skončili úplně.
Comments